Já myslím, že by to asi chtělo najít nějaký sport, který by bavil nejen Vás, ale i dceru, protože kolo ji evidentně nebere. Já jsem taky jezdila s mámou jako dítě na kole, ale jen kvůli tomu, že ona chtěla, mě samotnou to prostě nebavilo, bála jsem se, že se na tom zabiju a dnes ani kolo nevlastním (a nechybí mi). Zato lyže, to vždycky bylo moje a v zimě jsem se svazích vyřádila

Téma je to tedy každopádně zajímavé a Váš článek mě zaujal.

pardon, vypadlo mi "na" v předposlední větě

Taky jsem se tomuto tématu věnoval, když byl můj prvorozený syn ještě malý. Z genetického hlediska, tedy aspoň přinejmenším z poloviny bych očekával, že nebude mít k radosti z pohybu daleko. Dávno jsem se smířil s tím, že jablko padne někdy hodně daleko.

Na druhou stranu jsem také často přemýšlel o tom, jak to navlékl náš táta s mámou, že jsme se ségrou nikdy nezapochybovali o našem předurčení ke sportu a vždy jsme se nechali zdravě vyprovokovat k zápolení ve všem a všude.

"Asi v tom bude nějakej háček"

Asi :-D Ale je pravda, že občas se zase naopak geny neskryjeme, i když by to bylo na místě. :-D