Ambice rodičů aneb kam až jsme schopni s našimi dětmi zajít?

Věřím, že mezi námi je spousta rodičů, kteří své děti nenechávají válet u televize, počítačů, tabletů a dalších technických vymožeností, a kteří své děti v dobré víře vedou ke sportu. Ale kde je ta hranice toho, kde je sport ještě baví, kde je jen popostrkujeme k pevné vůli a kde si už plníme své vlastní sny?

Nebudu tady vůbec chodit kolem horké kaše, ale vše vysvětlím na svém příkladu. Mám 8 letou dcerku, která do letošního září hrála fotbal. Byl to první sport, do kterého jsme ji nemuseli nutit, u kterého vydržela déle než pár tréninků, aniž by brečela. Občas samozřejmě jako každé dítě trucovala a trénink chtěla bojkovat, ale nic zásadního, co by jí nešlo vysvětlit. 

Jenže jak šel čas, tak se o prázdniny začaly objevovat první náznaky toho, že už hrát nechce. Takže jsme jí přesvědčili (ano, máte pravdu, já přesvědčila celou rodinu), že ještě půjde na fotbalový kemp a po něm se rozhodneme, jestli bude chtít dál pokračovat. 

Po kempu to bylo dobré, ale když jsem se vrátila z dalšího závodu, tak mi bylo sděleno, že už chce přestat. Mimochodem, je dost zvláštní, že veškerá taková rozhodnutí se odehrají v mé nepřítomnosti. A tak se začalo řešit, čím to je. Každý, já i můj muž, na to máme vlastní názor. 

• Můj muž tvrdí, že dcera se mi taková rozhodnutí bojí říct, abych jí k něčemu nenutila a nebyla zklamaná. 
• Já sice částečně s jeho verzí souhlasím, ale zároveň tvrdím, že ona se mu naopak  chce zavděčit.Přijde mi totiž, že chce být tím, co on jí řekne.  

Rozdíly ve vnímání pocitů naší dcery pramení dle mého z následujících důvodů: 

• Já sama jsem hrávala tenis (říkejme tomu na závodní úrovni, ale z dnešního pohledu je to hooodně nadnesené). A když jsem chtěla přestat, nebyl nikdo, kdo by mě u něj přidržel. Nebyl nikdo, kdo by mě v tom chtěl podporovat, jezdit se mnou po turnajích apod. V té době jsem si přišla strašně dospěle, že se můžu sama rozhodnout. Dnes si ale říkám, že by nebylo na škodu, kdyby do toho někdo autoritativně vstoupil. 
• Můj muž dělal na opravdu slušné úrovni gymnastiku. Jeho táta byl trenér a díky tomu to taky tak vypadalo. Dřel s ním skoro denně, až toho můj muž měl plné zuby. Proto má možná pochopení pro to, když se naše dítě rozhodne, že už jí něco nebaví a bez jakýchkoliv výčitek jí v tom podpoří.

A tímto se tedy dostávám k pointě dnešního nadpisu. Sama za sebe si myslím, že je krásné podržet dítě u sportu a utužovat v něm zodpovědnost a píli. Ale samozřejmě chápu, že by to nemělo být za každou cenu. Já sama si stanovila hranici, kdy dítě může přejít z jednoho sportu ke druhému je jednou za rok. Z toho důvodu se snažím nechat výběr sportu na ní. Nebudu lhát, že jsem si představovala, že moje dcera bude tančit jako Bejby v Hříšném tanci (i to se na mně podepsalo), když já jsem dřevo jako poleno. Na druhou stranu jsem si zcela vědoma, že jsou to moje ambice a ty si případně musím plnit sama. A to samé je v rámci běhu. Strašně bych si přála, aby se mnou jezdila na kole, když běžím, ale samozřejmě se bojím, abych jí sport svým zápalem nezošklivila dřív než ho bude moct začít milovat. 

Jak je to u vás? Jak moc benevolentní jste ke svým dětem? Jak moc je necháváte rozhodovat o jejich sportovních aktivitách? A trváte vůbec na tom, aby dítě sportovalo?